XVII. Rád zřím z jara na větvici první lístek svěží,

Rád zřím z jara na větvici první lístek svěží,

ještě raděj, tvůj když lístek přede mnou tu leží.

Z onoho čtu vesny příchod, konec dlouhé zimy,

co mi z tvého ranné květy lásky v duši sněží;

v onom vidím divy, které jarní slunce dělá,

z tvého vášeň tryská, bouří jak oř bez otěží;

chvím se jako dítě, nežli otevru jej, štěstím,

věř, než začnu číst, že tělem horký mráz mi běží.

Zlíbám jej a k srdci kladu, spím s ním a s ním žiji,

co v mém srdci alleluja! zvony zní s všech věží!