XVII. Sestár jsem, vím,

Sestár jsem, vím,

jak v poli vyhnilý štěp,

samoten,

bouře a větru plen.

Slunce když v krvi se koupe

a zlatou paprskův sítí

zabírá všecko, co vůkol pučí,

pučívá také mé srdce;

slunce je líbá.

Když ptáky vábí k zpěvu a letu,

tu také mé srdce

vyhání zelené snětí,

v nich hnízda staví si ptáci

a pějí v radostné práci;

vesele a hlasně,

ty písně zvučí mi v duši: mé básně!

V mém listí včel bzučí davy

a lítají kolem mé schýlené hlavy;

pak také má svěžest se vrací,

krev teple protéká ňadra

a v taký čas,

při včelím sletu,

i já kmen vydoutnalý jiným na úžas

krvavě kvetu.