XVII. Šla jsem z tvých růžových polí, kde chodívali jsme spolu,

Šla jsem z tvých růžových polí, kde chodívali jsme spolu,

v dny sluneční zality světlem kdy květy se smály nám vstříc.

Navždy jsem zavřela dvéře, u nichž jsi v úžasu zůstal.

Smutných a požatých polí mne přijaly chudičké lány.

Ó růžová pole, Ó hudbo zakletých fontán, Ó stříbrné samoty hlasy,

jež mluvily písněmi, jimž jen my rozuměli, hledíce si v oči!

Odcházím z růžových polí, z čarovných zahrad své touhy.

Hle, stříbrem svítí a zvoní mi šat a meze rozkvétají.

Což neuprchla jsem z ráje, že daleké obzory písněmi šumí?

Což nezranily se dlaně mé, když dotýkaly se ohnivých květů,

že září opětně a laskají tisíceré myšlenky probuzené země?

Což nezahalila jsem těla šedým pláštěm odříkání

a temnou rouškou nepokryla své hlavy,

že vody zrcadlí opět můj nádherný královský šat

se svítícím závojem rudého zlata mých vlasů?

Ó ty mne voláš zpět? Což věříš, že možno se vracet?

Což věříš, že cesta, jíž jednou jsme šli, je táž, půjdem-li opět?

Ó věříš, že možno je opakovati píseň, již vdechla ti země v mystické chvíli své touhy?