XVII. SNÍH. (II.)

A čekám, čekám a žaluji nebi,

neb v srdci mém, kde mrtvá láska leží,

by sněhu bylo nejvíc zapotřebí,

by pad’ tam čistý, hluboký a svěží.

By pad’ tam jako tiché zapomnění,

jak sen, po kterém není probuzení.

By pad’ tam jako pečeť Smrti němá,

již rozlomit víc nikdo práva nemá.