XVII To bude den svým smutkem neskonalý,

To bude den svým smutkem neskonalý,

to bude noc tak černá, dlouhá tak!

A jitro šedé, jež se v mlhy halí,

a jedné hvězdy nepostřehne zrak.

To bude smutek, po němž oči pálí,

a teskný vzdech se vznese do oblak,

noc hluboká, v níž bludičky svit šálí –

nad širým mořem rozprostře se mrak.

Jak těžký příkrov na mou duši klesne,

mé srdce pohřbí a mé písně plesné,

a pusté ticho rozhostí se kol...

Co bude dál? Má duše smutně ptá se:

Jak zbádat osud? Neví při své spáse,

jak přežije ten neskonalý bol!