XVII. Včera, když již slunce umíralo

Včera, když již slunce umíralo

překonáno právem noci,

zaceleny všechny rány hory

kouzedlnou světla mocí!

Marje – bolná našich rukou práce –

práce krví zplacená,

okamžikem – pouhým políbením

světla zase ztracená!

Běda! Nezbýváť nám nic jiného,

než-li – cítit lásky muka –

cítit – naději mít – spolu věřit,

že nás spasí vyšší ruka!