XVII. VE ŠTRASBURKU.

V Lonherrenhofu štrasburském

je hostem Zikmund cář;

kam kročí, tam pejř kožešin,

kam pohlédne, tam zář.

Lamp světlo rdí se v komnatách

jak zory zlatý svit;

stůl, lože, skříně, křesla kol,

vše zdobí aksamit.

A nářadí a náčiní

vše královský je pych,

lesk slunce všakým paprskem

těch vnad by nedostih’.

Hloub noha padá v koberec

jak v rozbujelý mech,

a dálnou síní rozvlněn

je vonný růží dech. –

Je večer. V úběl podušek

mdlou Zikmund hlavu dal,

by unaviv se vítáním

noc první odpočal.

Leč bílý měsíc udiven

zří králi do komnat,

že veselit se nechce dnes

a nejde hodovat.

Zda spáti bude? Stěží!... Slyš,

ký divný dole sběh?

Ruch pod okny je, sotva král

na hedváb lože leh’.

I poslouchá. Mdlý rozhovor

se mění v ladný zpěv,

však nejsou hlasy mužů, slyš,

jen hlasy žen a děv.

A dozpíváno. „Zdráv buď král!“

zní zdola sterý hlas:

„Zdráv, Zikmunde, tvůj majestát,

ó, sejdi mezi nás!

Ó spěš! Plášť na bedra si hoď,

dost odpočal jsi snad,

noc k celotným zve rozkoším

a ke žni rajských vnad.

Tvůj pohled do srdce nám vnik’

jak sladký jara svit,

teď na květu se tísní květ,

a květ chce trhán být.

Chce trhán být, než zvadne, spěš,

dech první vůně měj,

a co je posud v poupatech,

to v růže vylíbej!

Na města luhu sadovém,

kam viol vábí dech,

buď urván štěstí minutám

květ lásky sladší všech.

Pojď chvíli v štěstí snít a žít,

pojď, náš jsi pán i host,

my zjevíme ti v rozkoších

svou žárnou milostnost.“ –

Viz, měsíc trůní v oblacích,

je teplá letní noc,

ty’s naše srdce okouzlil,

my ve tvou padly moc.“

Kraj lahodou je naplněn,

v dál před lunou prch’ stín,

a s písní v srdci toužebnou

slét’ slavík na jasmín.

Sad kolem hradu zdiven jest,

ba každý květ i stvol,

že mrtvo ve tvých komnatách;

nuž, k veselí nás zvol. —“

„Kdo jsou?“ dí udivený král

a zírá oknem ven...

„Zda zástup duchů píseň pěl,

či zástup je to žen?“

Leč znova zvučí svůdný zpěv:

„Viz, teplé noci klín

ven vábí nás, my tebe zas

pod stromů baldachýn!“

A z komnat v čechelu spěl král

slov vínem opojen;

a chorovodu rýnských žen

hned blažen padl v plen.

Vše vínky z révy na hlavách,

vše lehký, bílý šat –

král chví se, povždy vírnějším

jest jeho vášně chvat. –

Už rozkypělé krve shluk

hráz dvorských mravů ztek’,

chtíč vítězí, z úst královských

zní dravce divný skřek:

„Nuž, kolujte!...“ V ráz rozšířen

a zase zúžen kruh

jak v tanci víl, když pokraj vod

svou nožkou tepou luh.

Vždy ohnivějším, rychlejším

je kolotný jich let;

zrak na polo jest uzavřen

a na polo jen ret.

Hned vábně oblým ramenem

svou družku jímá druž,

hned v sladkém šeptu s úklonem

ji vine úž a úž.

Viz, po stisknutí touží hruď

a po objetí pás,

a rusozlatá s havraní

se mísí kadeř v ráz.

Jak růžím v plných poupatech,

tak v ňadrech paní všech

se ztajil dech, ba každá z nich

je kytkou svůdných něh.

Hle, ruka tepe ruku v dlaň,

hruď zakryta jen v pol,

bok jemně zklenut jest a pás

jak útlý růží stvol.

A sotva stanou, v okamih

se v nový tísní rej,

až družka družce na úkoj

rty tiskne v obličej.

Při ladném víru vnad a krás

si nožka tepe takt,

a líbání úst planoucích

se vzmáhá v katarakt. –

I rozžhavil se králi zrak,

zub ryl se v ret – i zmlk’,

jak žádoucí když na kořist

se lačný chystá vlk.

Žár chtíče v sličných ženin sbor

mu z vilných očí sjel

a v lesku vlhkých zřítelnic

jak jiskra zasyčel.

Je svůdnicemi ovinut

a zváben jejich hrou:

„Ó, zulíbej nás, zulíbej,

jež u nohou ti mrou!

Spěš, líce naše poceluj,

těl květných oviň skvost,

a chmur, jež halí mysl tvou,

buď v požívání prost!

Ó, nezhrdej žen pocelem,

jichž těla svěžích krás

chtí všecko ti dát souborem

a všecko zvláště zas.

Spěš! Krása ženy dává víc

než sladká hroznů tresť...

Či nechceš zlatých pásů nám

snít s boků na ručest?...“

Král zžehnut krví, smysly zpit

a dravčí touhy pln,

hloub rudé oko potopil

do paní vnadných vln.

Než opět víří skočný rej,

a v pocel ženy zvou:

„Již milostnici, pane, zvol,

ať tvou dnes královnou!

Ať vejde všemu světu v jev

a známo v městě všem,

že Zikmund, římské říše král,

je naším idolem!

Ó, zlíbej nás, pak letmo ven,

na smaragdový Rýn,

kde luny svit a mračen tlum

se snoubí v polostín.

Tam kolébavých na vlnách

se houpá skvostná loď,

vnitř plno stánků nádherných,

pojď, tam nás doprovoď!

Z rejn pestré vlajky vlají vstříc

i se stěžnů i s lan,

a v koši hraje na šalmaj

sám věkožízný Pan.

Při jeho zvucích tajemných

buď šťasten zas a bláh,

tam řeckým ohněm srdce tvé

vzplaň s naším na vlnách!

Tam do náručí sevři nás

jak plamen palmy kmen

a v jiskrách – v sluncích háravých –

v ráj budeš unesen!“ –

V skok dal se rozpálený král

a révou ověnčen

jak zšílenělý tancoval

u vírném kole žen.

A že mu čechel překážel,

výš ostatních ho zved’,

a jako David před archou

zpit vášní sobě ved’.

A kolováno zas a zas,

a pita mnohá číš,

jak propita by měla být

hned celá římská říš.

A před kramářem stavil rej:

„Vstaň, vetešníku, mluv,

zač lýčených pár škorní as

dáš lehkou za obuv?“

„Ej, po grešli vám škorně dám –

ba, za grešle jen půl,

a krále na poháňku rád

vám přidám ještě hůl.“

„Nuž hůl i škorně – neváhej –

i révoví dej sem,

my za thyrsus tvůj přídavek

si zdobně ovinem!...“

A králi škorně dává v dar

roj rozvášněných žen

a v krčmu spěchá tu i tam

a zase z krčmy ven. –

V těch očích paní divokých,

kdo zřel v ně, vilnost čet’:

jich ruce tlapy tygřic jsou,

v hruď vlkodlak jim v klet.

Jak pusté hejno bakchantek

dál unáší je kvap,

ó běda, koho za sebou

ten vilný strhne slap! –

Je k ránu. Ze všad kvapí lid,

by zřel ten běsný hod

a vlastních žen a vlastních dcer

víl rujný chorovod.

Ven před dům vyšel klenotník...

„Chci prsteny!“ dí král!...

Dvě stě jich rozdal, neplatil

a v smíchu křepčil dál. –

A po čtrnácti náměstích

a ulic po třech stech

jak šílen skáče římský král,

až tají se mu dech.

A přešli mostů šedesát

a prošli sedm bran,

a nedbal král, že lid se smál

a sbíhal se všech stran. –

Rej k přístavišti zakroužil:

„Hle, jaká pěkná loď!“

I vešli: „Klidně, lodi, jen

dál na Mohuč se broď!

Král Zikmund ve tvých úkrytech

prost být chce hluku měst

a všecky žhavě zulíbat,

jichž vděčným hostem jest!“

Zpěv na palubě, jas a vír,

leč na nábřežích smích:

Zda je to král, či netvor kýs,

jenž v sluji skal se zlíh’?

Hle, jeho čelo! Jaký zjev!

má vidličitý roh,

pysk vydut je – i pařát má –

toť nahý kozonoh!

A ženy kolem – vizte jen!

zkad přišla as ta spřež?

Níž kyčlí dole huňatých

dvé pařátů je též!“

Hluk vzmáhá se a roste smích:

„Ký zběsilý to hon?

Toť kozonožky napořád

a kozonoh též on!

Ty jeho uši! Hleďte přec,

jak střiže jima bláh;

teď válce rtů svých s úšklebkem

až k dlouhým boltcům stáh’!

A v koši stěžně, kdo že tam?

snad bděla plavby stráž?...

Ej, v dudy hraje úslužen

svým milým satanáš!

Bůh ostříhej nás! Patřte naň!

Dvě žhavá kola zrak,

vlas jako po vývratu les,

a každá brva mrak.

I kormidelník satan jest

i veslař! – Těš se, těš,

tou kozí nohou králi náš,

v říš ďáblův rejduješ!“

A z koše, s přídy, s kormy v ráz

se děsný chechtot vzmoh’:

„Loď plnou v peklo veze běs

dvoukopytnatých noh!

Nuž, tancuj, luzo, pokavad

pluk vichrů hostí měch!“

a zavřeštěl a zapištěl,

až Taunus tajil dech.

Blesk ďáblích oči lána strh’

a rejna sklátil v tok,

a bouře vyla z jeho dud

a bila v lodi bok.

Vše sténá, padá: smečka žen

i kozonohý král,

jen satan v koši rozkacen

jim s chechtem dudá dál.

„Ej, křepči, králi!“ „Nelze již!...“

Pad’ – procit’ vzdech’ i vzlyk’ –

hned lékař k loži přikvapil

a s vínem dal mu lík.

Když horkou hlavu omámil,

ztich’ král; leč chvilku jen;

zas snění neukrotný býk

jím smýkal rozzuřen. –