XVII. Ó vítej, modrá obloho

Ó vítej, modrá obloho

a zlaté světla zdroje;

z čeho se umím radovat,

to po právu jest moje.

A má jest háje tklivá šeř,

kdy ušlým dechům ustlá,

má zřídla jsou, můj jejich ples,

kdy v souzvuk řeky zhustlá.

Můj hor je modrotkaný pás,

kdy jako báj se táhne,

můj je ten lid, má jeho slast,

kdy ve své srdce sáhne.

A širý kraj a obzor ten,

kdy v barvách svých se leskne –

sviť jen, ty zlaté sluníčko,

a mně se nezasteskne.