XVII. VOLÁNÍ DO VĚTRU.

Větre, sečkej, chci s tebou!

Les a dokola lány

a město těsné jsou.

Skály a stráň sezvídány,

tož mrtvy a do duše zebou.

Všechno staré mě znaví.

Vše, co znám, plodí tíhu

a dusí mrtvolně.

Létati k severu, k jihu,

jak mí soudruzi stěhovaví!

Nebýt nikde a všude,

nemít práva ni vlasti

jak ty, můj tuláku.

Zvědavcům stopu svou zmásti

a nedbat, co vzpomínkou zbude.

Tebou, větre, být hojen.

Spelíchán, lítostivý –

však vpleten v času běh,

zvlčilý věčné zřím divy.

Díš ubožák? S věčnem jsem spojen!

Sám a sám vždy sám sebou,

uštván, žíti vždy nové,

to chtěl bych smutněrád.

Uteku, lhostejní dnové,

co bolí a tíží a zebou!

Stará krása je kletbou.

Jest mi úžasu třeba,

nechť byl by cokoli.

Odmítám poctivců chleba –

budu žít větrnou setbou.