XVII. Vždy třetí s půlnoci – co, proč mě budí?

Prst duchový jak hodin směrné kyvy,

tep srdce zrychlí nepokoj mi lstivý,

chlad bázně skráň mi mrtvou rukou studí

a duši štve hrůz scestné na záludí...

Jde ticha povodeň přes snů mých nivy,

je smutkem zaplaví a květ jich křiví...

Jak na dně kámen srdce bouchá v hrudi.

Cos pověrčivým dojmem v nocích leká...

Snad kdos mne volá, vzpíná po mně ruku,

jenž daleko mne k hodince se čeká...

Pak napjatě a v polosnu, v polobdění

jen čekám znamení... Ne, ani zvuku...

Jak nemocná tvář bledne úsvit denní.