XVII. Ze všeho, co v duši zpívá,

Ze všeho, co v duši zpívá,

Tvoje píseň nejvíc zní,

o večerech, jak se stmívá,

o mdlé růži podzimní.

Ze všeho, co v srdci pálí,

z ran a bolů zjitřených,

všechny illuse jež sklály,

nejvíc žhne Tvůj trpký smích

nade smrtí i nad žitím,

nad touhami svatými,

nad slunci i novým kvítím

tam za břehy zlatými.