XVIII. Až věky dalné v zapomínky moři

Až věky dalné v zapomínky moři

Vše stkvělé zjevy zhalí v duši mojí;

Až světy valné, jež jen souhlas pojí,

Se rozpuchřelou stavbou hlučně zboří;

Až více hvězdy světla neutvoří,

A věčná noc mé touhy v shaslém znoji

Jak příkrov doprovodí ku pokoji

A paměť v spoustu neprůhlednou znoří;

Až sám a sám tou hrůzou prázdnou pádě

Snad žárem v plném utrávení vzplanu

A schvátím smělý vzlet až do schromění:

Tu přec lesk oka tvého v žhoucí vnadě,

Co hvězda jediná, mi na vši stranu

Pozáří uchráníc mne od zmoření.