XVIII. BALLATA O TROJÍ METAMORFOSE VLASŮ MÉ DRAHÉ PANÍ.

Jak zlato řeky letním sluncem zhnědlé

tvé vlasy byly, když jsem poprvé

tě uzřel, pod nimi skráň do krve

se zarděla a my se našli hnedle.

Teď ztmavěly, jsou jako vlhké stíny

bříz, olší na lučině u potoka;

chlad vane z nich a úkoj z nich se line,

ne prázdný onen z říše Proserpiny,

ten činorodý vznícen bleskem oka,

jenž k vzletu žehná, kde čin velký kyne,

jenž odpouští, když cílem krok se mine.

A přijde doba – dožij se jí v štěstí!

pod dětí polibky kdy stříbrem kvésti

tvůj bude vlas... kéž můj by též hned vedle!