XVIII Den smutný byl, já ještě smutnější.

Den smutný byl, já ještě smutnější.

„Ó, Pane, dej nám chléb náš vezdejší!“

I vstává bázeň zvolna v duši mé,

jak do oken nám fičí vítr ostrý;

pod nízkým stropem my se plížíme

ve sklepeních, kde bělají se kostry.

Z úsměvů našich morový jde puch

(jak prohnile to voní staré stěny!).

I našich hříchů umdlel zvolna kruh

a naše ctnosti dávno otráveny.

I vstává bázeň zvolna v duši mé

o denní chléb, jenž posílí a sytí;

o radosti, již vítat nevíme,

o mládí mé a touhy plné žití.

Hodovat?! Ne už! Jenom prostý chléb

v dusivém prací každodenních kouři.

A každého dne prudký srdce tep

a každého dne k posilnění bouři.

Dny mrtvé však, já právě takový.

Pod nízkým stropem zle se hladoví.