XVIII. Finale.

Dost žalob mdlých. To síly k skutku nedá.

Já chtěl jen říci, v snaze dlouholeté,

v tom boji úporném co tak mne hněte,

neb všechněch běda jesti moje běda.

Ať s mečem bleskným se juž hrozný zvedá

duch zmaru, jehož kštice blínem kvete,

za písní mou ať ústy vichru smete,

co u hluchých si darmo ohlas hledá:

Mně lhostejno. Pro potlesk není psáno,

v čem krvácelo srdce k smrti zdráno

tvé, Vlasti moje, čekající ráno!

Ba bude líp, můj zpěv, až stihnem břehy,

kam spějem bouří a vichřice šlehy,

když bude stráž, již zasypaly sněhy!