XVIII. Jde domů v podvečer a hlavu kloní v smutku.

Let šedesát... A pravda to a v skutku?

Vždyť nebyla zde dosud ona smavá vesna,

kdy světem zvoní celým jedna píseň plesná,

všech duší perutě jak rodné hroudy skřivan

by k nebi plynuly, by Bůh byl s láskou vzýván,

i cizí háj a niva by šatily se květem

a čistá rosa plála každým nad poupětem,

ta vesna toužená, kdy slunce bez zákalu

den budilo by jasný bez hoře a žalu,

to toužné podletí, kdy nasazuje plody

květ každé na větvi, zla chráněn od nehody.

Ach, byla vesna zde, jar šedesát již bylo,

však z mlh a šera jen a bázlivě se dnilo,

zda květy nespálí jim náhlý zimní mráz,

kdy lístky ožehlé se choulí mřivě v bolu,

kmen od kořene mrazí do vrcholu

a smutná hlava spolu

se jíním osněží... Jí líto svadlých krás.

Jde domů v myšlénkách. Z dum chmurných hlavu vznesl.

Den klidně doplanul a červánek již klesl,

kde Řípu olbřímí sní na západu témě.

Hle, vůkol mírem dýchá usínavě země.

Kde v modrém podšeru se v stromech tulí vísky,

zář nítí v oknech již, sen čekajíce blízký,

jenž mdlých se dotkne hlav a na víčka se skloní.

Dni na rozluky teskně klekání se zvoní

a posléz na ty ještě volá vzpomínavě,

kdo za hřbitovní zídku dní svých po únavě

si lehli spočinout a žehnají těm s výše,

kdo tady mozolí se na zděděné líše.

Říp temný mohutnou skráň kloní ku spánku

a nad ním důvěrně hvězd pomalu se nítí,

co po lučinách jaro budí zlatých kvítí,

a kraji do snů svítí

již místo zlatých třásní zbledlých červánků.

Jde domů s útěchou, kde znovu jal se chápat

vděk práce žehnané a svatý, klidný západ.