XVIII. Je duše tak zimomřivá

Je duše tak zimomřivá

a tak lhostejná k všemu;

do ní se málomoc dívá

a na vše praví: K čemu?

Za okny strom holý kývá,

co mne jen poutá k němu?

Déšť v hustých kapkách splývá

a každá zpívá: K čemu?