XVIII. „Jste krásná,“ řekl Jsi mi dnes. Jsem krásná?

„Jste krásná,“ řekl Jsi mi dnes. Jsem krásná?

Na tvář svou hledím, zřím se v zrcadle –

Běl tuberos má, průzračná je, jasná,

mé oči pláčem mdlé jsou, zapadlé.

Žal na skráň vetkal jemné pavučiny,

čas na čelo svál chmury šedivé,

a postříbřil žluť vlasu – modré stíny

se na rty schvěly, chladné, neživé.

Jsem vybledlý jen přízrak mládí svého,

jenž hledí na mne s výčitkou a něm,

jsem, co žít mělo, slabý odlesk všeho.

Ne, krásná nejsem! Sklo mne neošidí –

než nelkám, neb čtu sladkou pravdu v něm,

že oko Tvé mne přec jen krásnou vidí!