XVIII. Když jsem já citův rozhru převýznamnou

Když jsem já citův rozhru převýznamnou

V tvém oku čítal, ach! ji nemně klamnou;

Kdy zřel, že zradná slza náklonnosti

Co večernice v očích vlhkých vzniká,

A etherické tváře barevností

Duh jarních v kouzlu miloluzném sloní;

Kdy vnímal jsem, jak plnou slastí vzniká

Tvé srdce, vzdechem ke mně touhy roní:

Jak jsem tu neměl věřiť lásce tvojí

A žíti v tobě, když’s mi žití vzala?

A linouť sliby ve závratném znoji,

Když’s mi je ve rty horké nazpět dala!?...