XVIII. Když juž hrdý rozum víře

Když juž hrdý rozum víře

bolem udolán se vzdává,

jedno jak stín před ním vstává,

co jej v odboj vztyčí zas.

Proč Bůh v svět vrh’ lidskou duši,

dal jí sílu, svět si stvořit,

proto, by jej mohl zbořit

smrtí těla v krátký čas?

Jesti každá duše světem

nadějí, snů, tuch a skutků,

každá jásá, úpí v smutku,

každá kosmu zrcadlem.

Na jak dlouho je svým světem,

v jaký cíl, když hrob vždy číhá,

rakve stín se nad ní zdvihá?

Jdem-li v nic, proč vůbec jdem?

Je-li v skutku za závojem

taje něco, duch co hledá,

co nám dýchat, spáti nedá,

proč to má být ztajeno?

Nebylo by pro nás lépe

znáti cíl a důvod znáti,

než se takto slepě hnáti,

nevědomost za věno?

Bůh a člověk – život, věčnost –

hmota, duše – proti sobě

stále v sporu – sfingy obě

vyslovte se konečně!

Co ty chceš, kam zaměřuješ?

v jaký neznámý taj pílíš,

proč ty kvílíš a ty šílíš,

ty zříš v boj náš netečně?

Darmo! Sfinga vždy je němá,

Memnon mlčí, slunce víra

pouze na něm slzy stírá,

jež nechala smutná noc;

střízlivé vzplá zase jitro,

pochybnost jak dříve mučí,

ale Memnon nezazvučí,

Bůh nepřijde na pomoc!