XVIII. Ku pohřbu manželky.

Věčná láska lásku budí,

Když ji vzbudí, pak ji trudí,

Růže s trním proplítá,

Naše srdce, jež spojila,

Smrt krutá zas rozdvojila;

Láska naše rozrytá!

Tato nerozlučná láska,

Věrných srdcí zlatá páska,

Dráhný čas nás blažila,

Strastnou tíž nám ulehčila,

Všecky ztráty nahradila,

Břímě nám osladila.

Rukojmím mé upřímnosti,

Neoblomné i věrnosti

K tobě choti milená!

Budiž z očí mých se skvoucí,

Výraz naší lásky vroucí,

Slza v rakev cezená.

Na rov, má kde duše nyje,

Láska ti věnec uvije,

Tam se bude zelenat,

K hrobu tvému budu chodit,

Za tvou duši tam se modlit,

Vínek slzou zalévat.

Za obsluhu a šetrnost,

Lásku a manželskou věrnost

Srdečně ti děkuji,

Mé poslední políbení,

Trudoplné bolestnění

Svědčí, že tě miluji.

Spi sen sladký v chladném hrobě,

Lehká budiž zemi tobě,

Odpočívej v pokoji;

Světlo věčné svět pak tobě,

Až tě Bůh povolá k sobě,

K blahotvornému zdroji.

Když se sejdem v pravé vlasti,

Kde panují věčné slasti,

Smrti na věky pozbudem,

Za mnohá zde utrpení.

Dojdeme-li oslavení,

Náhrady tam nabudem.