XVIII. Leknínu bílé růže

Leknínu bílé růže

se houpou na vodě,

vždy k sobě blíž a úže

se tulí ve shodě.

Jak dlouhé ženské vlasy,

jich tmavé kořeny,

vln brázdí třpyt a jasy,

až ke dnu vnořeny.

V tom lásky obraz celý,

ta kvete na povrch,

však brzy v jícen stmělý

tě věnec vláken strh.

A ovije tě snadně,

a jen se zpění vír,

a pro vždy ležíš na dně,

však v srdci věčný mír.

A z něho vyrůstají

ty bílé lekníny,

na ženských vlasech hrají...

Ó sny! ó hlubiny!