XVIII. Lípy, svědci rozkošného blaha mého,

Lípy, svědci rozkošného blaha mého,

kam se poděl šum, jarosti zjev,

jímž jste jako harfy jemné zvukem

sprovázely mé milosti zpěv?

Milé lípy! jaro, léto ušlo,

jeseň vzala list i vonný květ.

Ovšem nad tím hořce srdce pláče,

svůj když ozdob zbaven vidí svět.

Srdce moje, viz, jak ty jsi těžké!

Bez ní žádných nechceš slastí znát,

úsilně mne k máti zemi táhneš,

toužíš v klínu jejím spočívat.

U vás, lípy, v jichžto jarém listí

ozýval se mého plesu hlas,

v stínu vašem, v lůně země máti,

lehkým těžké srdce bude zas.