XVIII. (Lístek poslední.)

Píšu Vám tak rád ty listy,

kolikátý, nevím už –

ale vím, že zrak, dřív čistý,

kalí se mi v psaní místy

a to slovo chce pak říci,

že napsala ruka chvící,

co skrýt nemoh’ mladý muž.

Ze snů mých dřív jen tak skrytě

duma šla k Vám za dumou.

Leč Vy jste, jak plaché dítě,

sen můj chytla na úsvitě,

usmála se, jak by maně

a Svým stiskem horké dlaně

rozechvěla ruku mou.

„V lidských duších, rtu a zraku

cos mi schází – Bůh ví sám!

jak pták hnízdu, píseň ptáku,

plná touhy po oblaku,

ale váš ret, srdce vřelé,

stačí dál než na přítele –“

řekla jste – já slíbil Vám...

Prchly dny, ne vzpomínání,

hruď svých vzdechů nečítá.

Ale snů, co kvetlo na ní,

vřelých slov, má krásná paní,

toho srdce, co v nich skryto

celé pro Vás, dnes mi líto,

že se mráz v nich zachytá.

Píšu Vám dnes již tak stěží,

nemám, kde bych slova bral.

Myšlénka má, kdys tak svěží,

v prázdné hrudi mrtva leží

a v té Vaší ručce krásné

život mého srdce hasne: –

Vy mé srdce – já Váš žal!