XVIII. Mě zadrž!

Mě zadrž přísně, nepouštěj mne více,

mě leká východ ze Tvých rajských bran,

Svým světlem zostři moje zřítelnice,

můj pohled nechať Tvým je podpírán.

Mé všecky smysly zastři – hříchů zdroje –

Své lásky žárem v hloub je vyžehni,

nech řinout v duši bílé světlo Svoje,

žhnout v kráse jako slunce polední.

Zrak mystický mé duše vroucně sesil,

ať snese přesladké Tvé zjevení,

zdus výkřik slávy, by se nepoděsil,

z bran nebes za Tebou jenž pramení.

Ať nejčistšími city duše vzhoří,

jež v nivách Tvých se pase, ovečka,

ji oblij slávou Svou, jak východ zoří

hor vrcholy i v stráni políčka.

Nech kanout milost Svou jak kapky rosy,

jež z rána svítí na všech lupenech,

ji obmyj, v ní-li smyslnosti cosi,

a vnes ji do věčnosti na Svých ramenech.