XVIII. Mne uštvali, kdo první ruku zvedl?

Mne uštvali, kdo první ruku zvedl?

Byl můj to přítel, hodil kamenem,

že klesám, věděl, však se neohlédl,

by nezřel slzy v oku zamženém...

Byl zvláštní osud můj – mne cestou vedl,

jíž jiní nešli. V zámku skleněném

jsem žila. Velký pavouk síť svou předl,

žal zpíval žalmy v srdci zraněném.

A pavouk předl, v sadě den se šeřil,

nit z přadena se žití motala,

že trpěla jsem, nikdo neuvěřil.

Jak v pohádce princ nezjevil se oku...

leč duše má se přec jen dočkala –

je rubáš hotov, práce dlouhých roků!