XVIII. Modravé zvonky vzpomínek

Modravé zvonky vzpomínek

zvoní mi v srdci

a kolíbají se na štíhlých stoncích.

Dřív byly všecky zlaté,

čas mi z nich urval polovic,

mrštil jimi do hbité řeky.

Voda vzkypěla,

nesla je chvíli na srdci,

pak vrhla je na břeh.

Slunce je políbilo,

zvadly;

do vláhy vložil jsem zvonky,

ve vláze znova se leskly jak dříve,

a zdály se všecky ze zlata.

Přivil jsem je k srdci,

zvonily bolestně tiše,

jak písně z podzemní skrýše.