XVIII. Mojžíš s Áronem opět před Faraonem.

Statný Áron hned šel bez pobízky,

kam jej rozkaz Hospodinův zval;

už byl dvůr jim Faraonův blízký,

už se králi rázně mluvit jal:

„Mocný pane, vyslyš služebníky,

nás Pán pánů k tobě posílá;

vůle Jeho vzdorné odporníky,

nás by všemoc Jeho zkosila.“

„Ještě jednou máme Jeho vůli

tobě, králi, zjevit naposled;

nedej, by se proti tomu dmuli

rádci tvoji, kalíce ti hled.“

„Bůh již nechce národ vyvolený

déle nechat v bídné pustotě,

v níž jej snížil dvůr tvůj rozchlípený

ve své po rozkoších lakotě.“

„Dovol, by šli Židé do své vlasti;

už ti dlouho pracně sloužili;

hojivé jich bolům třeba masti

v zemi, po níž vezdy toužili.“

„Otcům slíbil Bůh zem Chanaanskou,

do ní vést chce nyní potomky;

nadvládu s nás sejme cizopanskou,

jež z nás dělá bez práv holomky.“

„Kdybys ještě protivil se Pánu,

jenž má v moci svět i člověka,

pak ti máme věstit strašnou ránu,

a ta zem i tebe poleká.“

Smělá tato slova Áronova,

v nichž mu dáno mnoho pohany,

bodla krále; on se mírně chová,

před svými se hanbí dvořany.

Pokojně se vůdců statných táže:

,Jak mám věřit mocný váš že Bůh?

Nechať moc Svou vámi proukáže,

abych schýlil k vaší řeči sluch!‘

Mojžíš Áronovi vážně kynul,

zázračnou by pustil na zem hůl;

hned se před nimi had hrozný vinul,

a zas vzhůru s sykotem se pnul.

Faraon byl divných věcí viděl

často od svých čarodějníků;

také vůli nemilou se styděl

splnit těchto smělých věstníků.

Proto svolal mudráky své v radu,

by své čáry s nimi vážili,

aby ze svých holí živých hadů

vytvořit se rovně snažili.

Kolik holí, tolik hadů k zemi

padlo; s nimiž had se potýkal.

Áronův had, který mezi všemi

nejsilnější, všecky spolykal.

Faraon pak neústupný přece

nezměnil své hrdé útroby,

ve své pýše vůdcům chabrým vece:

,Já lid nepropustím z poroby!‘

Na den druhý Mojžíš z moci Boží

nový dává Faraonu zjev;

hůl svou divotvornou v řeku vloží,

a tím mění všechnu vodu v krev.

Darmo lid již Egyptský se smutí,

že mu vody zkazil shnilý puch;

král přec Židy pustit nemá chuti,

ostalť k hlasu Hospodina hluch.

V osmý den Pán poslal žab mu roje,

hemžily se v domích, na poli;

dotěrných těch hostů král se boje,

slíbil Židům, jít že dovolí.

Mojžíšova prosba horlivá zní,

aby žáby opět zhynuly;

stalo se; však s pominulou bázní

královy též sliby minuly.

Hospodin zas Mojžíšovi velí:

ať svou holí ve prach udeří;

a tu štěnic po sobě hned měli

hovada i lidé veškeří.

Tu již mudráci též králi řekli,

aby zjevnou Boží moc v tom znal.

Tím-li s něho velké roupy svlékli?

Ani teď se ještě nepoddal.

Potom líhly obtížné se muchy,

jichž jen Židů obvod zůstal prost;

nyní hýbaly se v králi tuchy,

Bůh že může zkrotit lidskou zlost.

Že již pustí lid, zas slovo dává,

by zem Mojžíš od much vyprostil;

sotva že se po chuti mu stává,

rychle sliby z vůle vyhostil.

Hovada Pán zhubil Egypťanů,

seslav na ně na den druhý mor,

jenž se netknul Israelských stanů;

a přec králův nezlomil se vzdor.

Zase hodil Mojžíš popel vzhůru,

po čem vředy dostal Egypťan,

po těle měl všude chorou kůru;

ještě nezhrozil se král těch ran.

Krupobitím pak a hromem, blesky

zničil Bůh, co bylo na poli;

to přec vynucuje králi stesky,

a jej hrozně v duši zabolí.

Mluvil k vůdcům: ,Bůh je spravedlivý!

Bezbožný však já jsem i lid můj;

pustím lid již, znaje Jeho divy,

proste, by nám umírnil hněv Svůj!‘

Král však je-li podlým neznabohem,

z bázně jenom práva slibuje,

bezpečným jsa, opět pýchy rohem

v slibu daném schválně chybuje.

Prosbou rádců svých se nedal hnouti;

Židům ze své země jít by dal;

kobylky zas žraly trávu, proutí,

vše, co příval krup byl ponechal.

Když pak král své nové zrušil sliby,

tmou byl hustou Egypt zahalen.

Vyznal arciť hrůzou zas své chyby,

pokud nebyl pokrov odvalen.

Když však Mojžíš jít chtěl s lidem, stádem,

Faraon se na něj obořil:

Kdybys přišel zas, kat bičem, hladem,

žízní, ohněm by tě umořil!

Mojžíši teď ta řeč ze rtů vane

před králem, jenž hněvem valně zbled’:

„Ať se, pane, za tvým slovem stane,

dnes tě zrak můj vidí naposled!“

„Známa však ti budiž nová metla,

nežli půjdu na vždy od tebe;

kterouž ruka Páně tobě spletla,

jít že nijak nechceš do sebe.“

„Do Egypta přijde o půlnoci,

do všech domů, kde je nepoznán;

a kdo prvorozen, Jeho mocí

za tvou tvrdost bude smrti dán!“

„Ode syna tvého, který sdílí

s tebou trůn, vše prvorozené,

do syna až děvky, která kvílí

při žernovu, již jest souzené!“

„Hlučný křik a hrozné bědování

v zemi tvé pak z toho nastane,

o němž za všech času ani zdání,

na paměti lidské netane!“

„Potom budou služebníci tvoji

rádi nutit prosbou velikou,

Hebrejští by národovci moji

vyšli s majetností všelikou!“

Domluviv tak Mojžíš rozhněvaný

šel a na odpověď nečekal;

král pak zůstal přece odhodlaný,

ač se novou hrozbou polekal.