XVIII. Na cestách zalíbení božství střetnout

Na cestách zalíbení božství střetnout

snaživci mníme jako zkazek slnných reci,

kde pozdní jepice přelétá leda,

shluk gnómů křepčí ve světlošek kmit.

Biblické žalmy nám se v srdci přerodily

a počali jsme sami rodit drahokamy

v území prosodie. V oblasť duchovou,

ký div, že panna skytla šperk a div!

V odstínech spektrálních se alby barvící

to byly, které svábit blíž v trh a spíž snést

my toužili tabule chimerské. A hodu

by nadpřirozenosti míň stačit mělo?

Hostina svatých ráje. Ji tak písmo líčí.

V řetězu časů, v uzly etap pstrých

mih byl vnést čas, bod nanést, označiti,

podmalovat, kdy přišlo chápání.

Okénko, vrátka užšího nazírání

a průsek učiněn, ne v vyhrazený lem

vpád eliský a zlato šlehlo víry,

zor zaslnilo jako v vesny čar.

Zázraky křísivé koná i na agonických,

v týl vdechne teplo a lahodu, pružnost,

nerv napne zvetšelý sám v skráň i vyhýřelý.

Pud po lepším v vznět leč z dob nitru dán a přán

a cit, by pravdy zdály se být lahodnými,

jež nebludné a dokonalé jsou jen samy.

Po vratkém hledání jsme stihli onyx: axiom.

Rozhraní, soutěska a pošinutý cíp

k úvaze nutká: Čas bylo by střetnout boha!

Pouť k božství, za ním šla, kdy tedy vzkyne

to vzácné utkání, nejlepších osvícení,

nejqualitnějších čas? Již liň blíž dobra zář!

Cit po neskonalém byl z dob v vzruch včítán ves.

Buď k mysteriu blíže dostupujem

či závory ves třeba odvrhnout.

Se touha po chimerském překotila

v vybíravost. Co může světský skytnout um?

Jen praprincip můž’ skojit touhu palnou,

v vznět prasubstance dáti absoluci.

A opět devisa se jedna a táž noří,

návratná: Spojitosť jest s božstvím,

co míň chápaví náboženstvím zvou.

Zře v příčinnosti božské původ vzruchu

i shonu záležitostí, zakolísnout nesmíš.

Míjivé zdání podklad v trvalosti

má, základy. Ke kořenům se pídit

vždy zbývá trvání, k původu bytí.

Ne urputné leč odkrývání tajů,

oddané chápání, výklad je náboženství.

Zásvětné pravdy velepravdy jsou

a velehluby. Musíš silou nitra

s nich býti, v přítmí dómu, dechu, vůni

svatyně jeho musíš k přemítání.

Leč za potopy pochyb zamořeného fóra

chci, jako Noe, zachránit se aspoň sám.

Bez božství mníte v sféry učistěné?

Tak utvářivost módní vetchá jest?

Blíž dobru, božství! Pomněte leč, před siecly,

že panna porodila drahokam...

V před v oblak světlý všechny kříže věků

a matky, jež v bolestech vzdaly syny,

mrak emblemů a tabulí to jen,

jenž boha z bolů našich usvědčuje.

Pleiada křížů, která ku přehlídce vstala,

zmučené generace, ale ducha

a spekulace kříži, ženy ochotné

výkupy, nových budoucností rodit

prvoklíčky, byť dračí z kovu héry

a na zla oddálení z kovu proroky.

Ta cohorta se v součet představuje,

a je to legie Tvých vznícených dětí.

Ve touze přisílené, zdvojené

po zvracení zla charých milníků

po dobru v žízni v tah se dali k aethru

a pro muk sklon v rýč tlukou na bránu.

Tak bylo před dobami, před siecly.

Však ženy tehdy zda šly s madonnou?

Ten poražený cirk roznětu hérů,

aréna žítí silných rozbitá

zda váhu slitování v posléz schýlí?

Čím signa, symboly. Vznět vším je odevzdání

a co nového, vyjma glorifikaci

prapůvodu a velkou komunikaci

milosti, když idea vždy se rodí

vnov její, totiž prostředníka role

hold a kult božského v lákání blaha.

Na dobrodárnost věčný apell z dola.

Předkládat, prostředkovat, komunikovat dobro!

Rzi pozbavené, v úkol onen mněte,

ježatý glób je Gai kříži vbitými,

ostnatý v svědectví a kyn a v paměť vzkaz!

A milostí uskutečněnou, pověřenou

úmluvy solidárnosti ves platí!

V plášť proto zlatý rodička vhalena,

jím žena skrášlena, že vzdala lepší víru!

Tož možnost i modus i formu shody

a projádření. Obrazová tresť,

již děcko zná i chápe: v prestol paní.

Kult máteří, v tom rozpad dómů božstev charých

by stih’s, proto to vzácné formulování.

Nadějí ampule rozseté v obzor šerý

na solu pych plají, však v crónu Tvou se svíjí,

v šperk skrání Tvých, ó paní, symbol jich.

Neskončeného žítí, nehynoucnosti jeho

znaky. A proto refrain písně v kruh

a v závěr meditace blyskni, vzjásej: Pomněte,

kdys panna porodila drahokam...

To jest ta střihu víry façona,

fasáda její. Proto v čas spěj v žeň

v čest její květů. V album, herbář její

bys v vásu přines je či v bosquet vpřed.

Bdi proto s obezřelou kritičností.