XVIII. Od břehu k břehu napíná

Od břehu k břehu napíná

své vody horská krajina,

a u velké vod zrcadlo

kus života mi upadlo.

Tu v břehů rámci, s večerem

já modravým byl jezerem,

zem, nebe na mém průčelí

své lesklé barvy zkoušely.

Pak po večer, noc celičkou

já s každou mluvil hvězdičkou,

i s měsícem, a nejvíce,

když přišla bílá denice.

Po celou noc, až do rána

má duše z hvězd je utkána,

já s každou slavím líbánky,

až jitro stydne v červánky.

Tu v růžích slunce vypne se,

svět mladý jitrem chvěje se,

tu ptáci lítnou na zvědy –

jak královské to rozhledy!