XVIII. Oko mé tak rádo

Oko mé tak rádo

v zlatých hvězdách bádá,

zabolí mě srdce,

když z nich která padá.

Ó chtěl bych ji v pádu

rukou zadržeti,

tázati se s pláčem,

kam že smutná letí?

Rci, co v tmavou dáli,

hvězdo, vábí tebe,

či snad světlé družky

zavrhly tě s nebe?

Ó pojď, sirá hvězdo,

v lůno srdce mého,

buď v něm panovnicí

citu hlubokého!