XVIII. Po roce.

Jak potkají se v bouřném čase

dvě známé vlny drahou svou –

tak setkal jsem nyní zase

s mou milou – loni provdanou.

Byl koncert; vešla s mužem šedým

a v křeslo vážně usedla,

klid zavládl jí líčkem bledým

a po sále se rozhlédla.

Hned vítaly ji přítelkyně

a známé družky z mladých let –

o sloup se opíraje líně,

jich řečem moh’ jsem rozumět.

Má milá moudře hovořila

o hudbě, dnešním programu,

o práci, kterou dokončila,

o pařížských mod seznamu,

o hospodářství, cukru, kávě –

a s takou vážnou lahodou,

jak mluví její matka právě,

když setkám se s ní náhodou.

Mně bylo, jak bych viděl růži,

jež půvabů svých pozbývá –

tak změnila se při svém muži

má milka bledá, vábivá.

Z těch zraků, ba z těch řečí pouhých,

tak po sále dech prosy vál,

že nebýt tvojich copů dlouhých –

snad bych tě býval nepoznal...