XVIII. Sny, vše jen sny... Jdou dlouhé smutné týdny

Sny, vše jen sny... Jdou dlouhé smutné týdny

a měsíce... a nepřichází Emma...

Ó, běda, vím již, lásky ke mně nemá,

a dvojnásob jsem stár a chor a bídný!

Proč postačil mi dřív jen úsměv vlídný,

proč toužila víc prosba moje němá?

Můj osud v mžiku zahřměl: Anathema!

když štěstí mé zrak jeho spatřil slídný.

Za okamžik jen jasné záře malý

jak bolesti se v srdce vtíná dráp

a jaká tma se smutku na mne valí!

Jdu sněžnou plání:.. smutnou, beze hrází..

ne, vleku se jen o holi a sláb

a za mžik tepla dvojnásob mne mrazí.