XVIII. Ticho je zas všude... tma se tyčí kolem –

Ticho je zas všude... tma se tyčí kolem –

zniklo vše – jen v duši smutky zůstaly,

zničena je sklizeň – na strnisku holém

místo klasů – trny, jež mne zbodaly.

Smutně stojím zase nad svým pustým polem,

den se vleče šedý, steskem pomalý...

babí léto visí – a tam, nad topolem,

noc se blíží černá, stíny povstaly.

Bláhová jsem, věru! Sama jsem zas tady

se svou velkou touhou – žízním, zmírám hlady –

dřív, než naději se, pohltí mne noc!

A já žít chci ještě, rozkoší se chvěti,

jak ta smutná jíva v bouři zašuměti –

volám Tebe, bídná, prosím o pomoc!