XVIII. To slunéčko zlatovlasé

To slunéčko zlatovlasé

po obloze mráčky pase.

Mráčky barvy všelikeré,

bílé, šedé, zlatoperé.

Velikosti rozmanité,

v kroku loudavé i hbité.

Krotké hned a vrtošivé,

plaché zas a dovádivé.

V pěkné kolo seřaděné

po modrém je nebi žene.

Popásá je po nebesích

jako pastýř ovce v lesích.

Mysl jeho trpělivá

nemalý kříž s nimi mívá.

Vždyť to mráčků pestré stádo

by jen skotačilo rádo.

Klidně ani na chvílečku

nevydrží při slunečku.

Pořád rozlétať se musí

jako divé hejno husí.

Kutí, rejdí bez oddechu

jako krtci v lesním mechu.

Ten tam stranou rozpustile

skáče jako kůzle bílé.

Ten tam, onen jinam chvátá

za kvočnou jak slípka zlatá.

Ty tam, ony spějou jinam

jako srnky ku smrčinám.

Až se všecky rozutekou

jako rybky jasnou řekou.

Jako včelky po jeteli,

když se květem rdí a bělí.

O závod se s větry honí,

až se slunce zakaboní.

A svolává starostlivě

mráčky po nebeské nivě.

V pěkné stádo seřaděné

tiše k západu se žene.

Všechněm zlatí bílé šíje

a červánky napájí je.