XVIII. Tvá ústa sterou písní šumí,

Tvá ústa sterou písní šumí,

jsou mluvou lásky od věků,

jež nejkrásněj zní člověku –

a přec ti člověk nerozumí.

Na rtech tvých sterý úsměv hrává,

kam hledneš, jaro vyskočí,

kam dýchneš, srdce poskočí –

a přec tě člověk nepoznává.

V tvých ňadrech zlatá zřídla plují,

jež matku písní napájí,

kdy v dítku svém sní o ráji –

a přec tě lidé nemilují.

Ó, těžko víru tomu soudit:

po věků dlouhém provodu

mít za vůdkyni přírodu,

být člověkem – a přec tak bloudit!