XVIII. V hospodě kdes poutník unavený

V hospodě kdes poutník unavený

nocleh ždál jsem, vlídně byl mi přán,

měkké lože, čtyři bílé stěny,

leh’ jsem klidně, svojí dumy pán.

Chtěl jsem usnouti – v tom v jizbě vedle

dětský pláč se ozval, žalně zněl,

chvíli lkal, já mnil, že ztichne hnedle,

v tom však hlasněj zazněl a se chvěl.

Dítě trpí – co, nemůže říci.

Noc je dlouhá – vědět jen a znát,

proč tak pláče? – Rychle zhasím svíci,

stáhnu přikrývku a toužím spát.

Ale dítě neunavně kvílí...

Věčný Bože, co v tom pláči zní?

Matka darmo nad lože se chýlí,

otec beze rady patří k ní.

Proč to dítě naříká a pláče?

Poutníkem na žití prahu jest,

starého zde budí chodce, spáče,

lidskou bídou, poutí věčných hvězd.

A já ptám se: Kdo v tom lépe jesti,

dítě prosté, či já, vše jenž znám,

ztracené já, ono příští štěstí,

spolu svorní v tom: Vše k čemu, kam?

Tak jsem snil – konečně dítě ztichlo,

všecko spalo, dále kráčel čas...

Mně však u srdce to divně pichlo,

chtěl bych sám jak dítě plakat zas.