XVIII. VZPOMÍNÁM SI,

hučelo nádraží a svítily různobarvé jiskérky

a mihaly se mezi kolejemi

a neviditelné lokomotivy přejížděly, oddychujíce.

A my dva stáli tehdy nad světélkujícím mořem hluku.

Oh, jaké divné bolesti tísnily mi duši –

a tobě?

Takové zbytečné úzkosti starého člověka to byly.

O starých smutcích jsme si vyprávěli,

i o setřelých už skoro pastelech mládí –

obrázky, takové dojímavé, sladké, prosté,

s dětskými hlavičkami,

takové drobounké, něžné památečky.

A pokaždé vlna onoho smutku odplavila obrázek,

nový vyvstal,

a my chodili studeným večerem, nocí už,

nad světélky vlaků,

které odjížděly daleko, daleko,

kdy my chodili po vlhkém chodníku.

Toužila jsem po tobě.

Toužila jsem odejít někam daleko,

daleko mimo hluk a světélka odjíždějících vlaků,

toužila jsem objat tvá široká ramena,

spočinout celým volajícím tělem na tvých prsou,

a podat ti ústa –

tvoje rety tak drtivě líbávaly!

Toužila jsem – toužila jsem – ty také?

Nevím.

Potom jsi se zastavil.

Hleděla jsem ve světýlka nádraží,

protože bych se byla rozplakala, pohlednouc ve tvoje oči.

Bolel mne i pohled jejich na tváři.

A pak jsi položil dlaň na moje tělo.

Pod ňadrem spočinula, chvějící se.

A pak jsi řekl: Jak ti bije srdce!

Nic víc.

Ale já slyšela: Vím o tvojí touze, o tvojí žízni.

Dej mojí ruce všechno, co bys chtěla dát mně.

Tvoje ruka ležela na mém těle.

Chvíli – dlouho – okamžik – nevím.

Byla to jedna z chvil, které nepočínají a nekončí.

Kterou možno znovu prožívat se vším chvěním,

se vší bolavou rozkoší,

upomene-li se moje ňadro na teplo a smutek tvojí dlaně.

Ty už dnes jistě ničeho o tom nevíš...

A já? – vzpomínám si...