XVIII.

Já obláčku se tázala,

jenž oblohou se něžný chvěl,

než rozplynul se v dálce mi,

zda jeho někde neuzřel.

A luny, která v noční tiš,

a v okna zírá lidí,

když mlčelivá nocí šla,

zda v snu mě někdy vidí.

Jak přelud mizí oblaka,

a lunu skryl mně temný mrak.

– Co, srdce, díš mi? – Tajemný

hlas mého srdce mlčí však.