XVIII.

Mládí, mládí je jen schopnost touhy,

to jsem pomyslil, když v krajském městě

žil jsem měsíc jen. Mne ovšem zvali

prokazujíce mi vzácnou čest

na polévky a la reine a chřest,

s dámami jsem mluvil hodně plano,

zpíval jsem, když hrály na piano,

večer s chorem děv těch tatíků

nořil v maxla se i do cviku.

Dopoledne s rady jsem se bavil,

vína vliv jsem zase vínem navil,

a že nejsem vlastencem jen zpola,

vstoupil v klub jsem a i do Sokola.

Činil vše jsem s prudkou odvahou.

(Byl jsem také kousek za Prahou.)

Večer prázdníval jsem pokály,

skrytě užíval jsem jodkali,

neboť – k čertu – nelze míti dosti,

jak se zdálo mi, opatrnosti.

Ale lék jsem velmi klidně bral,

bez snů děsivých jsem dobře spal...

Moh’ jsem žít ten život hloupý, dlouhý –

ale mládí je zlá schopnost touhy...