XVIl. Časem, když už dál že nelze, zdá se,

Časem, když už dál že nelze, zdá se,

žízní puká ret a noha vázne,

čarovný kraj v nevystihlé kráse

před námi vzplá náhle v poušti prázdné.

Zříme města cimbuří a valy,

sady, řeky, vinice a palmy,

a náš zrak je vpit v ten obraz v dáli,

noha chvátá, s rtů se řinou žalmy.

Ale náhle závan větru jeden,

a ten obraz ve vzdušnou hloub mizí,

ten tam sad a plný plodů Eden,

a my v bolu trháme své řízy.

Prázdnější je poušť, než byla dříve,

větší žízeň v hrdle, tíže v nohou,

hlubší ticho v pláni mlčenlivé,

krutší úpal žhavou pod oblohou.

Více pálí písek pod nohama,

každá rána bolí víc a píchá,

a dech větru jako výheň sama

do tváří nám plameněji dýchá.

Ó, radš stále ať jde naše cesta

prázdnem jen, než naděje té plané

zákmit zřít, jenž mukami nás trestá

a nás vrhá v hlubší žal, ó, Pane!