XVIl. Slunce,

Slunce,

rubín v koruně přírody,

viz, kterak plane!

Sype život a nadšení

v srdce všech tvorů.

K rozpuku nutí poupata,

v sadě i v boru.

K rozpuku nutí srdce mladá,

zlato lásky jim v duše skládá,

na lících kouzlí květy

a v ptačích hrdlech zvučné věty.

Probouzí spící,

učí je žít.

Pryč se slzou v líci,

nač smuten být?

K životu! k životu!

Viz, i ta socha bílá prve

v tom slunci

je plna života, plna krve!

Ven! ven!

V radosti, v přírodě radost jest jen.

Přiviň se ke mně, svému druhu,

víc je u nás kvítí, nežli ho v luhu

ven! ven!

než prchne života sen!