XVlll. Pustý povyk neznač cestu naši,

Pustý povyk neznač cestu naši,

dost již zbraní řinčení a křiku!

Lomozem jen plachá zvěř se straší,

a ne pluky silných protivníků.

Každý buď jen tichý pastýř stádce,

jenž je vede k chladícímu zdroji;

ruka, která stvoří ždibec práce,

lepší rtů, s nichž mračna slov se rojí.

Hory před nás navalily věky,

moře kol nás rozlily, jež buší

v naše hráze. Co tu zmohou vzteky?

Neshladí hor, moří nevysuší.

A když boj, pak opravdu se bíti,

se vší silou, čelo proti čelu,

proti hrudi hruď, kde plam se nítí,

na meče meč, střelou srazit střelu.

Proti práci zase jenom práci,

s myšlenkou ať myšlenka se střetne!

Jenom slaboch, jenž se na ráz kácí,

urážku v tvář soku svému vmetne.

Pustým křikem možná ovětralý

kámen se zdi nepřátelské pad’ by,

a i ten se na hlavy nám svalí,

Jericha však nepohnou se hradby.