XX. A což, – ohřál-li si někdo duši celou

A což, – ohřál-li si někdo duši celou

u vatry na horách, když kolem stíny tragické se stelou?

Na horách svojich stojím dojat před západem,

a čelo líbat dávám podvečerním chladem.

V modravých výších obláčky bílé ku severu plavou,

neslyšně vzdušnou svou perutí mávají nad mou hlavou.

A říkám jim: Vy, kteří tvář svou měníte každým okamžikem,

vy, jimž nic na pouti neposkvrní se trváním ani zvykem,

vy, k nimž pták nezaletí, na nichž zvuk se nezachytí,

vy, kteří jenom sobě rovné potkáváte za svého bytí, –

ve vaši plochu proměnnou zrakem píšu tajemství svoje,

vy rozplýváte se a znovu přijímáte je od očí nadšených bez úkoje,

vy, věčně zvědavé a proměnné – potkáte-li,

než rozplyne se písmo, druhy své, váš povrch jim je sdělí –

jim, stejně vzdušným, stejně proměnným,

stejně tajemně šedomodrým, bloudícím –

ať moje blaživé tajemství na chvíli celý obzor naplní,

jak závoj mlhavý ať nade vším se rozvlní,

ať zahalí se jím na chvíli srpek měsíce, jak mráčky, jež po něm spějí,

ať pod ním zaplane vatra na horách tajemněji.