XX. A přec zas přišla... K nohám se mi vrhla

A přec zas přišla... K nohám se mi vrhla

a v neskonalé muce, pláči, vzlyku,

mi vyštkala své hoře... V okamžiku

jak se svého by žití závoj strhla:

Jak proklíná svou krásu, vášeň zvrhlá

jak mužů tělo rvala ji, jak dýku

ji v srdce vráželi – plat rozkošníků...

Ó, jaká bolest hrdlo moje zdrhla!

Oh, umřít, umřít, umřít se mi chtělo!

Hněv zapomněl jsem, jat byl soucitem,

jí ruce hladil jsem a vlas i čelo.

Sám pláče, slzy s jejího jsem líce

jen stíral jemně, chvějným šeptal rtem:

Oh, kráso! – ženo! lásky mučednice!