XX. Aj hory, hory, což jste zasmušeny,

Aj hory, hory, což jste zasmušeny,

když na vás mlha padala!

Jak chorých babek skuhraly jste steny,

co zlá by dna jim údy lámala.

Teď na hlavy jste vzaly bílé pleny,

v sluj zavřely kdes Hejhala,

jak moudré Vědy sníte zamlčeny,

jimž tíží skráně sněhu zavála.

Po smutcích vybouřených jasná čela

v klid povznášíte oblohy,

hvězd jiskřících jde kolem dráha skvělá

nad nocí hluchých sen a mátohy –

Oj chtěl bych, duše kvil a poklid jednou

slov smírných zmrazit čisté ve slohy!