XX Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech,

Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech,

a ozvěnou tam zasténaly smutky.

A těžký večer zvolna na vše leh’,

dotěrný jako úsměv prostitutky.

– Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech.

O podvrácené snil jsem ethice,

o poutníku, jenž kříž svůj nemá v ruce,

o zamlklé a vnitřní tragice,

o reakcích po bouřích revoluce.

O podvrácené snil jsem ethice.

A řeka měla potměšilý lesk,

jak jezero, jež viděl jsi jen z dáli,

zve stále blíže, budí větší stesk.

– Na můry mysli, jež se v světle spálí.

A řeka měla potměšilý lesk – – –