XX. BALLADA O MODERNÍCH KALIBANECH.

Humorem božským kams v neznámé moře

tě, Kalibane, Shakespeare v básni klad’,

půl roven člověku, půl ku potvoře

v svém obžerství, v svém blátě věčně mlád

jsi bohům čas v své naivnosti krad’.

Čím tobě byla píseň Ariela,

když zazvonila tobě kolem čela?

tys mnil, to bzučí much a jepic dav,

dál chroustal’s žaludy, nechť rájem zněla! –

Buď, Kalibane, zdráv!

Po příkladu tvém, zrak jen v bláto noře,

moderních bratříčků tvých žije řad,

co cizí radost jim a cizí hoře?

Jen jedno znají – nenasytný hlad,

jich modlou žaludek je napořád.

Zřít za sluncem, to těžkou hlavu dělá,

jen jíst a spát, v tom poesie celá

a bláto nejlepší jest zlatohlav,

ó šťastnějších zem lidí neviděla! –

Buď, Kalibane, zdráv!

Co začnem s nimi, až dnů lepších zoře

se bleskem snese k zemi, vichrem vát

až začne boží dech své divy tvoře,

vše mízu v listí hnát a do poupat?

Co s nimi v radostný ten tvůrčí chvat?

Ó předpotopní bahno, směsi ztmělá,

zda hneš se ku pozounu Archanděla,

jenž sluje Práce, Lidskost, Síla, Mrav? –

Spi zatím ve svém tuku otupělá!

Buď, Kalibane, zdráv!

Ó básníku, jenž jako filomela

se tajíš v sny své jako v plásty včela,

co odboj tvůj? Svým hněvem jen se strav!

Král Kaliban dnes vládne světem zcela –

Buď, Kalibane, zdráv!