XX. BALLATA O STARÉM PORTRETU.

Ty dlouhé vlasy bílé jako len

přes bledou tvář jí splývaly mdle svislé.

Ó nechce, nechce, nechce mi jít z mysle!

Ten starý portret vidím stále jen.

Ty oči plné výčitek, ta ústa,

jak slovo chtěla chytit by, jež řekla,

ty dětské tahy křečí strhané,

to zděšení, ten strach, jak v lada pustá,

kam stínem svým noc černá se juž smekla,

když v skřeku vzletí ptáče vyštvané,

své hnízdo teplé najdouc zedrané!

Ó krásné dítě s chorobnou tou pletí,

co stalo se ti, proč mé do paměti

se vryl zjev tvůj, – komu jest podoben?