XX. Blesk rozčísnul ten dub až do kořene.

Blesk rozčísnul ten dub až do kořene.

Kmen – kostra ztýřelá a větví suché hnáty

ční ramen pahýly co trlic prázdné kláty;

chrast zakrslý k nim zdola chudě žene.

Rzí rudou větrá skoba v prasklé kůře kmene;

dřív na ní v samotě snil obraz svatý,

ten bouří oderván, i květy věnců sváty,

kde nyní na modlitbu nikdo nevzpomene,

ač klekátko se viklá nad vydutou hrčí.

Dub statný hromům dřív se klidem čela rouhal,

teď bojácně a zlomen před blesky se krčí.

Ač do velebných vrásek lysé čelo nutí,

vzdech z hrudi schřadle šelestí v dum mrazném zavanutí,

leč není již to modlitby hlas tichý důvěřivé,

toť stýskání bab modlen pověrčivé,

jimž v hrudi hřebem rezivým strach skonu trčí.